Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V roce 2011 spolu začali hrát jistí dva lidé a už z jejich jmen, spojených v jedné kapele, bylo jasné, že půjde o hodně turbulentní hudbu. Tím prvním byl Bobby Bray z kalifornských grindových centrifuga šílenců THE LOCUST a druhým Brandon Relf z mathrockových SLEEPING PEOPLE. Komu ta jména něco říkají, už teď ví, že jediné, co může vzniknout, je totální a naprostá divočina. V roce 2016 se připojuje baskytarista Chad Deal a INUS (The Institute for Navigating the Universal Self) je kompletní.
Tahle trojka jakoby z LOCUST ostrouhala všechny hroty a čepele a zásadně ubrala na kovovosti. Jedním dechem ovšem dodávám, že vše nahradila dadaistickými hračkami a mnohem šílenějšími aranžemi. Tedy svým způsobem jde o velmi hektický mathrock bez výrazné tvrdosti. Do polyrytmických eskapád se neustále mňouká, sem tak slyšíte ržání koní a mezitím se kytary snaží dohonit splašené stádo zfetovaných naspeedovaných světlušek. Slova „bizarní hudební zážitek“ tu nabírají zcela nové dimenze. Celá kolekce trpí hyperaktivitou vytočenou na naprosté maximum a já si mnohokrát vzpomenul na jednu domácí dvojku, zvanou HARMONY BAY.
Popravdě jsem z INUS nadšený. Mají v sobě potrhlost Dana Nekonečného, který se řítí tím nejujetějším cirkusem. V jejich vesmírném diktátu pulzuje něco silně pozitivního a to je u sofistikované a přetechnizované hudby celkem vzácná esence. Jakoby za INUSem stál šílený počítač, který se předávkoval endorfinem.
Od doby, kdy jsem objevil spolky typu HELLA, jsem asi neslyšel nic tak neposedného. „Western Spaghettification“ posouvá hranice ujeté hudby do zcela jiné galaxie. Jak instrumentálně, tak vokálními výplachy balancujími na poli geniality a naprosté demence. Kdykoliv k tomu za poslední dobu čichnu, tak mi INUS vykouzlí úsměv na tváří a královsky se bavím.
1. Time Is A Person
2. Kajillions And Bazillions
3. Whose Methane Gas Is On Mars?
4. We Are Our Computers’ Genetalia
5. There Was A Fish In The Percolator
6. For Whom The Bell Curve Tolls
7. This Is Not Proper Notification
8. Western Spaghettification
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.